2024 - Stříbro a bronz - Slovinsko
Expedice, na niž nikdy nezapomenu
Expedice se udála ve slovinské oblasti Julských Alp zároveň s výměnným pobytem se studenty gymnázia Škofja Loka v rámci programu DofE. Středověké město Škofja Loka spolupracuje s Táborem už delší dobu jako jeho partnerské město a my měli opět příležitost uskutečnit stříbrno-bronzovou expedici na jejich území.
Celá akce započala na hlavním nádraží v Českých Budějovicích, kde se násv pátek těsně před půlnocí sešlo 20. Autobus přijel s delším zpožděním, následně jsme odevzdali své krosny do úložného prostoru a unaveni jsme se odebrali na rezervovaná místa. Cesta trvala necelých osm hodin a v sobotu ráno jsme vystoupili v hlavním městě Slovinska Lublani. Mně osobně se nedostalo kvalitního spánku, jenže to bylo tím, že jsem se dostatečně těšila na to, abych fungovala jen částečně, či dokonce usínala. Pak jsme se přesunuli vlakem do Škofja Loky a seznámili se se svými korespondenty. Ti nám formou prezentace předali podstatné informace o Slovinsku a jejich gymnáziu. Poté jsme vyrazili do samotného jádra městečka a mohu s jistotou poznamenat, že Škofja Loka stojí za obdiv. V celé infrastruktuře se dosti očividně promítá bohatá historie a její atmosféra mě zahltila jakýmsi nostalgickým dojmem. Zbývalo jediné, tedy odjet za rodinou a připravit se na nedělní první expediční den.
Vzbudila jsem se brzy ráno, sbalila potřebnou bagáž a společně se svým korespondentem vyrazila na místo jeho startu. My, čeští dofáci, jsme vyrazili později směrem do vyšších kopců (tzv. slovinských rovinek:)). Ušli jsme přibližně patnáct kilometrů a vrhli se ke stavení stanu a s vyhládlým žaludkem na večeři, což se opakovalo i následující dva večery. Naspaných 11 hodin jsem využila při cestě plné krásných výhledů. V takových momentech jsem se cítila opravdu vděčně za svůj výkon, za náš výkon. Stát nad údolími na kopcích, jež údolí lemují, a shlížet dolů mi dopřávalo pocitu spokojenosti a obzvláště motivace. Po výšlapu jednoho z krpálů, jež nás očekávaly, jsme se uchýlili ke stavbě stanu s 23 kilometry v nohách a zakončili úspěšně druhý den expedice. Třetí den se lišil svým cílem, nyní jsme nevzhlíželi k posledním kilometrům cesty, ale k výšlapu Ratitovce, dominantního vrcholu Julských Alp, který činí 1679 m n. m. S výškou stoupala i hustota mlhy, trochu jsem se obávala, že nezachytíme výhled z vrcholu. Cestou se linulo horské kvítí rozmanitých barev, když ne zrovna kvítí, tak kývající se koruny stromů zdůrazňující přítomnost silných proudů větru. Z mlhy se ozývaly zvony zdejšího dobytka a nemohu zapomenout ani na svěžest, kterou nám taková příroda poskytovala. V cíli se nedalo nabažit pohledu. Pocit štěstí rozproudil krev v mých žilách. Hřebeny hor s hustými zelenými lesy se rozpínaly v dálce a zvony horských krav se ozvěnou prolínaly až k podhůří. Zkrátka nezapomenutelný a dechberoucí výhled. Zde jsme vešli do pohodlné hospůdky, kde nás pohostili teplým čajem a slaďoučkou koblihou. Z vrcholu jsme doklopýtali až do kempu a nachystali se na poslední noc. Čtvrtý, taktéž poslední, den vedl většinou jen směrem dolů z vyšších kopců do údolí, abychom expedici zakončili u ledovcového jezera Bohinj. Ušli jsme přibližně 70 kilometrů.
Poslední dva dny jsem strávila ve společnosti korespondenta a jeho přátel, také jsme měli možnost si před odjezdem prohlédnout Lublaň a nakonec jsme se se všemi drahými Slovinci rozloučili a vyrazili k domovu.
Zájezd, kterého jsem se zúčastnila díky programu DofE, nikdy nevymažu ze své paměti. Prožila jsem hezký týden s příjemnou komunitou lidí, s níž jsme se výborně přenesli i přes veškeré strasti. Naučila jsem se šetrnosti a vážit si naprosto základních lidských potřeb, jež nejsou dopřávány všem. Zavedlo mě to k ostražitější ohleduplnosti ke světu. Děkuji za příležitost a vzhlížím i k příštímu roku!
Natálie Šetková, 1.B