Ve čtvrtek 8. 12. 2022 se před půl šestou ranní více než 40 promrzlých a rozespalých studentů našeho gymnázia doklouzalo na parkoviště v ulici Vodňanského za táborským vlakovým nádražím. Ač se tento sraz zdá být dosti sebetrýznivý, do adventního prostředí města Vídně se chtějí zkrátka podívat všichni, a to klidně i za cenu drkotání zuby nebo dvacetiminutové fronty před kabinetem organizátorek kvůli přihlášení své účasti. Přednost na tento jednodenní zájezd dostali ale hlavně ti, kterým se čas na naší škole už krátí, obzvláště pak studenti, jejichž maturita z němčiny je na spadnutí podobně jako oni samotní na onom zaledněném parkovišti. (Tímto se tedy omlouvám všem, kteří strávili přestávku na točitém schodišti zbytečně. Také přijde váš čas…)

Po čtyřhodinové cestě s občasným zazvoněním něčího zapomenutého budíku či zachrápáním z vedlejších sedadel a jednou nezbytnou kultovní pauzou na benzínce nás po deváté hodině probrala z dospávání až promluva paní učitelky Tlusté do mikrofonu našeho autobusu. Pak už následovala první zastávka u Schönbrunnu, barokního a - jak již název napovídá - krásného zámku, známého jako někdejší letní sídlo rakouských panovníků. K obdivu a focení nám tu kromě samotné stavby odstínu kukuřice byli k dispozici také zámecké zahrady, racci, sochy, zoo, majestátní stavba Gloriette s výhledem na celé město, až nepochopitelně velké množství amatérských běžců a samozřejmě dřevěné adventní stánky s originálními výrobky.

V půl jedenácté jsme zas už měli pocit halucinace před Hundertwasserhausem. Tento barevný a zdánlivě tančící a neforemný dům v sobě ukrývá nejen obchůdky s produkty typickými jen pro toto místo a tlačenici turistů ony produkty shazujících, ale také parádní veřejné WC a na ulici poté ideální příležitost ukrýt se při hromadném focení za jeden ze stromů na zčeřené hladině chodníku.

Poté už naše kroky vedly přes Ringstraße do centra až před velký dóm sv. Štěpána na náměstí stejného světce, kde nám byly uděleny čtyři celé hodiny odpoledního rozchodu. S daným volnem a volností si skupinky studentů poradily různě, možností je koneckonců ještě více než dalších přítomných českých turistů, a to už je co říct. Někdo zamířil obdivovat všudypřítomné památky a snad využít i bezplatného vstupu do muzea a galerie, další neprodleně navštívili McDonald's a ty pro Instagram nejvhodnější obchody na Mariahilfer Straße. Někteří průzkumníci zase pátrali po nejbližší pobočce řetězce Billa (a následně drželi minutu ticha za pizza žemle, jelikož 8. 12. jsou v Rakousku naneštěstí všechny supermarkety zavřené kvůli státnímu svátku…). Jiní z nás zaútočili na správnou vánoční atmosféru okamžitým proniknutím mezi adventní stánky či sháněním punče (jak jinak než nealkoholického) a sachru.

Jak ten největší místní trh na Rathausplatz, tak ten o něco méně oslepující na náměstí Marie Terezie jsou ztělesněním vánoční atmosféry. Vše září jako dětský úsměv, ceny za osvětlení nejspíše vystoupají až za Ježíškem do nebes a člověk se cítí jako v pravé Santově vesničce. Bohužel jsme i my museli dát po okukování bruslařů, focení světýlek, placení za veřejné záchody a nakupování všeho od vánočních dárků po zálohu červeného hrnečku, který jsme možná vrátili a možná ne, Vídni sbohem. Odjezd z Vídně v šest večer, návrat do Tábora před desátou, přede mnou jen čtvrtletka z matematiky a ještě dlouhé dva týdny školy před Štědrým dnem. Přesto jsem vděčná, že jsem mohla nasát onu vánoční atmosféru a proniknout do rakouského prostředí i vánočního znění němčiny.

Autorka textu: Karolína Kaczorová, V8.G