Den s překladem je překladatelská soutěž, kterou pro studenty nejen vysokých, ale i středních škol každoročně pořádá Filozofická fakulta Ostravské univerzity.

V rámci školního kola studenti sami překládají zadané texty. Za každý jazyk jsou pak vybrány dva texty (literární a neliterární), jež jsou odeslány do ústředního kola soutěže. Nejlepší překladatelé se pak mohou zúčastnit Dne s překladem – jednodenní konference s překladatelskými workshopy, během níž jsou vyhlášeny také výsledky soutěže.
V kategorii německého jazyka nás letos reprezentovala a velký úspěch slavila Karolína Kaczorová, studentka septimy, se svým překladem publicistického textu Duden-Mentor: Textprüfung für die Schule. Výsledky - zde

A jaké je to vybojovat první místo a zúčastnit se překladatelské konference, dále popisuje sama autorka vítězného překladu.

Pro někoho prostě normální úterý, pro někoho Den s překladem – to byl 8. březen 2022. Do prostor Filozofické fakulty Ostravské univerzity se sjeli studenti se zájmem o překladatelskou činnost, přední odborníci tohoto oboru, profesoři či ostravští vysokoškoláci, kteří i přes udělení děkanského volna hlavou fakulty nedali přednost vyspávání do oběda.
I já jsem vyrazila. Ano, zdravím, hlásím se vám z naší modré oktávky. Vstávala jsem před pátou, výhled na východ slunce jsem v autě prospala a bagel ze snídaňového menu McDonald’s mi tak maximálně podráždil zvedající se žaludek. Proč si toto dobrovolně dělám?
V rámci překladatelské soutěže pořádané právě Filozofickou fakultou Ostravské univerzity dostali všichni středoškoláci i vysokoškoláci, jejichž soutěžní text se k porotě probojoval, e-mail s pozvánkou na akci s názvem Den s překladem, úterka plného přednášek, workshopů, debatování nad překladatelskými oříšky nebo i vyhlášením oné soutěže. Vybraným studentům, včetně mě, bylo slibováno i ocenění za umístění se na vysokých příčkách.
Přednášková místnost působí poměrně moderním dojmem. Stoly nepomalované ani nezažvýkačkované. Zájemců se dostavil přiměřený počet, většinou se jedná o studenty z blízkého okolí; bláznů, kteří se sem přijeli z jižních Čech zašít před praktickými cvičeními z chemie, se tu věru mnoho nenajde. Mých vrstevníků, kteří vám svým inteligentním vzezřením shazují sebevědomí, tu ale pár beztak bude.
Úvodního slova se ujala magistra Renáta Tomášková, amerikanistka a jedna z nejhlavnějších tváří Dne s překladem. Brýle této profesorky nepůsobí až tak přísným dojmem, paní Tomášková mluví povzbudivě, vtipně a kromě „Jsme rádi, že se s Vámi můžeme opět po pandemii setkat osobně“ nepadla snad jediná otřepaná fráze. Následně uvítáme děkana Roberta Antonína, který v upjatém obleku a s neupjatým úsměvem rozdá ceny soutěžícím umístěným na nejvyšších příčkách.
Předstírám, že se mi netřesou ruce ani srdce. A radost jde skrývat ještě hůř, když narazím na fakt, že díky blízkosti k hranicím s Polskem umí zde v Ostravě správně vyslovit mé příjmení. Ještě před chvílí jsme si po vyhlášení třetího i druhého místa v „mé“ kategorii vyměnili s tátou pohled říkající „Tak nevadí, spletli se, ty přece první být nemůžeš, holt jsme se sem táhli čtyři hodiny zbytečně.“ A najednou si zpocená až na zadku odnáším od těch chytrých dospělých reklamní suvenýry a diplom potvrzující, že jsem nejlepší český překladatel jednoho německého článku!!
Vyklepat své končetiny mohu po zbytek dopoledne, usazená v pohodlné lavici během přednášek pozvaných hostů. Usměvavý Vít Kazmar navozuje uvolněný dojem nejen díky svému pohodlně vypadajícímu svetru; o svém překládání ze španělštiny vykládá spatra a o tom, že je mnoho správných způsobů, jakými lze porozumět uměleckým textům, mluví s jiskrou v oku. Tomáš Jurkovič se všem vtiskne do paměti jako „ten dlouhovlasý borec, co překládá Murakamiho“ a uklidní mě přiznáním, že i on někdy musel vynechat z japonského originálu nějaké ty pasáže, s jejichž překladem si nevěděl rady. Ladislav Nagy, anglista, který je mi sympatický už jen tím, že rovněž přijel z Tábora, s humorem a lesklým vlasem mluví o proměnách překladatelské praxe, srovnává pozitivní i negativní stránky dostupnosti on-line slovníků a mluví třeba i o svých (pro mě ne až tak lákavě znějících) překladatelských začátcích. A na poslední chvíli zaskakující germanista Milan Pišl byl takový sympaťák, že posluchače dokázal rozesmát i přes věru bolestný popis svých zkušeností z překladu německé kroniky téměř neznámého městečka Mošnov.
Na workshop s profesorem Pišlem jsem dorazila po obědové pauze. Sedím s dalšími dvaceti zájemci s láskou k „vrtačkovitě“ znějícímu germánskému jazyku v místnosti připomínající učebnu fyziky u nás na gymnáziu. Jen židle jsou tu lepší – ke stolu jsou připevněny na otáčecím kovovém ramenu a já si připadám trochu jako na rezavé atrakci Matějské pouti.
Pan Pišl sice vypadá trochu jako Medvídek Pú, rozhodně to ale žádné zvířátko s medem není. V zatemněné místnosti se po vyhodnocení našich soutěžních textů opět věnuje procesu překládání mošnovské kroniky. Tentokrát vše vykládá v němčině, proto se i jako asi nejmladší návštěvník cítím důležitě, když rozumím alespoň každému třetímu slovu. S Pišlovými pracovními listy, pro mě PPL, pak zkoušíme sami navrhovat překlady pro některé tehdejší archaické výrazy či třeba lidovou mošnovskou píseň.  PPL mi tedy doručily nával nadšení z geniality německého jazyka, ale také třeba i klasickou touhu zmizet, když došlo na vyvolávání studentů.
Cestou zpátky domů po dálnici přemýšlím nad tím, jak se s překladem nedá strávit jenom den. To spíš tak tímhle cestováním do Ostravy a zpět…! Ta akce stála za to, ani spát se mi tam nechtělo. Přesto místo jednoho dne můžete s překladem strávit klidně většinu svého života, je-li to vaše přání.

Karolína Kaczorová, septima