Ve středu 13. října navštívily závěrečné ročníky táborského Gymnázia Pierra de Coubertina dvě velice odlišné památky – jednu připomínající slavného autora z doby první republiky, který velice aktivně vystupoval proti válce a násilí, a druhou, která studentům ukázala hrůzy režimu, který v Československu trval přes 40 let.

Kvůli vysokému počtu účastníku bylo potřeba rozdělit třídy na dvě menší skupiny. Ta, ve které jsem byla, jela nejprve navštívit tu pochmurnější část exkurze, tedy Památník Vojna. Šlo o komunistický tábor nucených prací, rozsáhlý komplex s kapacitou 1400 – 1600 vězňů, a fungoval převážně v 50. letech minulého století. Nevíme přesně, kolik lidí zde bylo uvězněno, ale podle různých dokumentů si můžeme domýšlet, že jich bylo opravdu hodně. Za celou dobu provozu tábora se jenom pět z nich pokusilo o útěk, ale všichni byli znovu chyceni a uvězněni. Protože je tento památník jedinou připomínkou táborů nucených prací tohoto druhu v Evropě, nachází se zde originální předměty související s komunismem i z okolních zemí, jako například původní část Berlínské zdi.
Exkurze začala zhlédnutím filmu o životě za vlády komunistů a poté následovala prohlídka samotného areálu. Postupně jsme si prošli většinu budov, ve kterých je dneska vybudované muzeum,  a seznámili se tak se životem odsouzených lidí, kteří chodili těžit uran do nedalekého dolu a v táboře Vojna byli uvězněni.
Podle mě si v dnešní době nedokážeme ani představit, jaké hrůzy zde lidé zažívali. I přesto si takováto místa v sobě uchovala jistou atmosféru, ze které mrazí. Ani nedokážu popsat pocit stísněnosti, který mě naplnil, když jsem na začátku exkurze vystoupila z autobusu do chladného rána, spatřila ploty zakončené ostnatým drátem a bránu s nápisem „Prací ke svobodě“.
Trošku odlehčit jsme si pak jeli do vily, která kdysi patřila Karlu Čapkovi a ve které napsal několik svých děl. Dnes je v budově muzeum věnované právě tomuto autorovi, jeho manželce Olze Scheinpflugové a jejich blízkému příteli Ferdinandu Peroutkovi. Po zhlédnutí krátkého filmu o Čapkově životě a tvorbě si mohl každý student projít expozici muzea a z informačních tabulí či na některých místech i interaktivních tabletů se dozvědět i něco víc. Prohlídku jsme zakončili procházkou po zahradě, která se na jedné straně otevíráala volně do přírody.
Osobně mě nejvíce překvapila nahrávka Čapkova hlasu, který jsem si představovala úplně jinak, a nádherné citáty. Dovolte mi tedy zakončit tento článek jedním mi nejbližším: „Patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk.“

Autorka textu: Magdaléna Volfová, V8.G